Jdi na obsah Jdi na menu

Článek 2.

 


Bojová umění jako cesta životem

 

Stanislav Karkula


"Fyzická stránka bez propojení s duchovnem nic neznamená."

 

Bojová umění jsou velice prospěšná pro osobnost a zdraví člověka, ovšem za předpokladu, že se při jejich studiu adept bude držet všech náležitostí.
To znamená, že se neoddělí žádná část z tohoto promyšleného systému. V dnešní době došlo k degeneraci bojových umění, protože se z nich jednoduše odstranil duchovní aspekt a stal se z nich sport. Na sportu není nic špatného, ale neměl by se plést dohromady s uměním.
Je velice divné, když se tak hluboké nauky jako je např. Tai-chi-chuan, Karate atd.pojmenovávají sportem, když ve své podstatě sportem nikdy nebyly.
Nejlépe to vyjádřil japonský mistr Karate Oyama: Karate není sportem, cvičením ani systémem sebeobrany, ale cestou životem, tedy vším dohromady, a tak je možné k tomu dodat, že jakmile se jeden aspekt vyjme, učení není pravé.
V dnešní době se většině případů je to už opravdu jen sport, který bez duchovní nauky či morálního kodexu vede k agresivitě, touze po vítězství, namyšlenosti, potřebě si stále dokazovat svoji převahu, tedy vlastnosti úplně opačné než by měl student bojových umění mít.
Proto je na nás, abychom se vyvarovali falešných mistrů a systémů, protože je velice bláhové se domnívat, že můžeme vymyslet něco převratně nového, co staří mistři neznali. Zatánci sportovního pojetí namítají, že si každý může vybrat, jestli bude např. Karate cvičit formou klasickou anebo sportovní.
Ovšem mají v zásadě pravdu, ale při sportovním pojetí lze už vlastně těžko o Karate jako takovém mluvit, protože se obě liší jako noc a den, a to je třeba si uvědomit, jinak pro toho dotyčného člověka, pro bojová umění je lepší, když se  bude  věnovat hokeji, fotbalu nebo jinému opravdovému sportu a nebude ničit dědictví starých mistrů.
Ve sportovním pojetí takové věci jako je pomoc druhými, zlepšení sebe sama, cítění sounáležitosti s vesmírem, ustupují pouhému nácviku fyzického aspektu, např. nácvik fint pro zápas pořádání šampionátů, touze být nejlepší, nejsilnější a tak pořád dokola.
Zvládnutí fyzické stránky umění, byť na prvotřídní úrovni, bez propojení s duchovnem ještě nic neznamená.

(Táborské listy, 1995)

 

(c) Stanislav Karkula